Autobusový blog

Dvě velká sousedící východočeská města — Hradec Králové a Pardubice — mají páteřní linky své městské dopravy zajišťované trolejbusy. Pár kilometrů od sebe tu tedy můžete vidět dva ze třinácti trolejbusových provozů v Česku. Královské město Hradec ponechejme však tentokrát stranou, na malou dopravní exkurzi vás zvu do města perníku…

Modernizovaná verze klasické Škody 14Tr.

Trolejbusové linky v Pardubicích zajišťují převážně krátké (rozuměj klasické 12metrové) vozy, „harmoniku s tykadly“ zde nepotkáte. Je to poměrně s podivem, neboť v urbanisticky dobře naplánovaném městě jsou ulice dost široké (i kruhové objezdy jsou patřičně dimenzované, narozdíl od mnoha jiných českých a moravských měst), a co jsem měl možnost pozorovat, trolejbusové linky jsou rozhodně dostatečně vytížené. Logika věci by velela nasadit do špičkových spojů alespoň nějaké stroje s kloubem. Ale ne, v Pardubicích nejezdí žádné. Nutno podotknout, že podobná „trolejbusová jednostrannost“ není u nás (ani ve světě) ojedinělá. Provozů, kde jezdí pouze krátké trolejbusy (další takový je např. v Jihlavě) nebo naopak pouze kloubové trolejbusy (např. Ústí nad Labem), je poměrně hodně.

Trolejbusů 21Tr bylo do Pardubic v letech 2001 až 2004 dodáno 15 kusů.

Stejně jako ve všech ostatních našich trolejbusových provozech, potkáte v i Pardubicích dosud sloužící legendu — Škodu 14Tr. Přestože jde o poměrně staré stroje (obvykle mají „na hřbetu“ kolem 12 až 18 let provozu), stále jich jezdí dost a dost. Důvod je prozaický: Trolejbusy jsou velmi drahé (krátký vyjde zhruba na 9 až 12 milionů Kč, klubový stojí kolem 13 až 16 milionů Kč) a v porevoluční době mnoho dopravců „zaspalo“ (některým ani nic jiného nezbylo, ale to je na jiné povídání), neobměňovalo svůj vozový park průběžně a dnes na takovou rozsáhlou investici prostě nemají peníze. Dlužno ovšem dodat, že Pardubice patří ke světlým výjimkám. Vozů 14Tr rozhodně nejezdí po městě majorita a navíc jde o modernizované verze 14TrM, které jsou proti svým bratrům (sestrám?) o 5 až 10 let mladší a poskytují cestujícím daleko větší cestovní komfort.

Design Škody 21Tr je starý 16 let, ale dodnes vypadají tyto stroje velmi moderně.

Největší zastoupení mají mezi pardubickými trolejbusy vozidla Škoda 21Tr. Tyto poslední (prozatím?) kompletně české trolejbusy významně předběhly svou dobu. Už v devadesátých letech totiž přišly s nízkopodlažní koncepcí, navíc skvělý nadčasový design našeho dopravně-designového mága Patrika Kotase jim dal kabát, díky němuž je neznalí jedinci dodnes považují za nové vozy. Třebaže první kusy sjely z výrobní linky před zhruba dvanácti lety. Škoda jen, že porevoluční doba těmto krásným strojům příliš nepřála (výrobce, Škoda Ostrov na Ohří, od roku 2004 již celé trolejbusy nevyrábí).

Pardubická Škoda 24Tr (karoserie Irisbus Citelis).

Další nízkopodlažní trolejbus, který lze v Pardubicích potkat, je již produkt plzeňské Škody Electric — trolejbus Škoda 24Tr s karoserií Irisbus Citelis (pod stejným označením existují i verze se starší karoserií Renault/Karosa/I­risbus Citybus, ale ty — pokud vím — v Pardubicích nepotkáte). Tato skvělá vozidla dnes v Česku postupně nahrazují zastaralé stroje řady 14Tr, ale jak jsem již avizoval, kvůli vysoké ceně to nejde zdaleka tak rychle. Problém je právě v chybějícím generačním mezičlánku Škody 21Tr, kterých se prostě nenakoupilo tolik, kolik bylo potřeba. I když zrovna v Pardubicích tento problém není.

Polep „Ekologický trolejbus“ vypadá na první pohled jako naprostý nesmysl. Když se dozvíte, že toto vozidlo sloužilo k propagaci ekologického chování, zjistíte, že jde „jen“ o neobratnou práci s českým jazykem.

V poslední době přibyla do Pardubic velká trolejbusová novinka. A to novinka hned z několika úhlů pohledu. Škoda 28Tr je dlouhý (15 metrů oproti klasickým 12) třínápravový trolejbus: První větší vozidlo v Pardubicích, první vozidlo podobného typu v produkci trolejbusů Škoda a první Škodovka osazená do karosérie polského výrobce Solaris. Pokud vím, čtyři pardubické Škody 28Tr jsou prozatím jediná vozidla tohoto typu, i když další zajímavost se připravuje. Pod názvem 26Tr se chystá dorazit, tentokráte do Jihlavy, další plzeňský trolejbus s karosérií Solaris. Tentokráte však s klasickou, dvanáctimetrovou.

Pod evidenčním číslem 401 jezdí v Pardubicích první Škoda (28Tr) s karoserií Solaris.

Mám-li se podělit o nějaké subjektivní dojmy z „osmadvacítky“, pak musím říci, že navenek vypadá tento stroj skvěle a městu rozhodně sluší. Možná i víc než „dvacetčtyřky“ odvozené z Citelisu. Na druhou stranu v interiéru má Solaris stále co dohánět. Vozidlo je hlučnější dokonce než o mnoho starší Škody 21Tr (!), úroveň dílenského zpracování má taky své mouchy (klasicky nedobře slícované vrzající plasty) a členění vnitřního prostoru není vůbec optimální. Pocitově je v tomto trolejbusu méně místa než ve strojích o tři metry kratších. Nejvíc nešikovné jsou čtyřsedačky (čtyři sedadla po dvojicích proti sobě) mezi nimiž je místa stěží na jedny nohy. Tudíž je bez problému zvládne obsadit jeden rozměrnější člověk.

Přestože je opravdu dlouhá, nemá Škoda 28Tr při průjezdu městem žádné potíže.

Nakonec bych ještě zmínil dva zážitky týkající se pardubické MHD samé. V jednom voze jsem potkal revizorku, která měla v ruce jakýsi přenosný skener na jízdenky, „lítačky“ i čipové karty (elektronické „lítačky“). Paní revizorka tak nemusela nikde nic složitě luštit a celé vozidlo překontrolovala rychlostí blesku. Bylo to rychlé, účelné a profesionální.

Ještě jednou Škoda 28Tr — tentokráte zadní část vozidla.

Druhý zážitek už tak pozitivní nebyl. Po příjezdu do Pardubic jsme s kolegou vyrazili zakoupit celodenní jízdenky, což je při podobných „exkurzích“ nezbytnost. V trafice uvnitř hypermarketu jsme neuspěli, což zase takový šok nebyl. Když jsme ovšem dorazili do centra města a po nějaké chvíli pátrání našli turistické informační centrum, v něm nás potěšil stánek místního městského dopravce, naše nadšení rychle zchladilo konstatování slečny za přepážkou, že takovou exotickou věc (!!!) jako jednodenní jízdenku nám prodat nemůže a že tedy musíme do centrálního prodeje kuponů MHD o několik ulic dál. Tam jsme nakonec (poté, co paní za přepážkou asi deset minut zprovozňovala tiskárnu) uspěli, ale trpký pocit z toho, že návštěvník města, který chce poctivě zaplatit za dopravu, je jak v laciné komedii posílán z místa na místo, už nepominul. A přitom by stačila třeba dotisknout k ceníkům MHD na zastávky informaci, kde se jízdenky dají koupit…