Autobusový blog

V oblasti česko-německo-polského trojmezí funguje poměrně dobře spolupráce měst a obcí všech tří států v rámci takzvaného Euroregionu Nisa (oblast totiž spadá do povodí řeky Nisy; v německu Lužické Nisy — Lausitzer Neisse). Je paradoxem, možná až historickou ironií, že tato spolupráce probíhá pod heslem „Nisa — řeka, která nás spojuje“, přičemž právě řeka Nisa je naopak dokonalým rozdělovníkem území. Po druhé světové válce byly totiž původní tradiční německé oblasti (tzv. Prusko) odtrženy a přiřknuty Polsku, přičemž hranicí byla stanovena právě řeka Nisa (dále na sever pak řeka Odra). To mělo za následek mimo jiné rozpůlení několika obcí. Největší obětí tohoto dělení se stalo město Görlitz. Historické centrum na západním břehu Nisy zůstalo německým (dnes jde o město s cca 57 000 obyvatel), zatímco z východního předměstí vznikl polský Zgorzelec (česky Zhořelec, cca 33 000 obyvatel).

Klasická polská popelnice — Autosan H9–21.

Tuto malou historicko-zeměpisnou exkurzi samozřejmě nepořádám jen tak zbůhdarma, ale protože Görlitz-Zgorelec je dalším místem, kam se vypravíme po stopách hromadné dopravy. A začneme v polské části. Vybavujete-li si při slově Polsko věci jako „špína“, „dezolátní stav“ a „nízká kvalita“, pak vás zhořelecká doprava v tomto dosti xenofobním názoru dokonale utvrdí. Už příjezd do města je dobrodružná záležitost: Nezvolíte-li rozumnější cestu přes Německo, připravte se na silnici úrovně polňačky v Horní Dolní — více záplat než silnice, nezpevněná krajnice, značení neexistuje a výmolů, prohlubní, vyjetých kolejí i výstupků tolik, že ke značce „Pozor, nerovnost“ by člověk musel přidat dodatkovou tabuli s počtem kilometrů odpovídajícím délce silnice. Jinými slovy je tato silnice jedna velká díra. Přitom našinec určitě není zhýčkaný kdovíjak kvalitními komunikacemi…

Mizerná údržba už z principu ne moc povedeným vozům Jelcz na úrovni nikterak nepřidá…

Dřívější polská autobusová produkce nepatřila zrovna ke světové špičce. Možná tomu napomohl trochu i nevalný stav silnic, neboť bylo potřeba vyrábět spíše traktory pro více lidí, než autobusy v pravém slova smyslu, ale dosud hojně využívané staré vozy značek Jelcz a Autosan (zejména) nebyly dobré už v době, kdy je vyrobili. Tím spíš nejsou dobré dnes, po (minimálně) dvaceti letech provozu. Pokud ve svém okolí znáte nějakou notně použitou Karosu sedmistovkové řady, která už je dobrá tak maximálně do šrotu, máte jasnou představu o tom, jak vypadá majorita polského vozového parku. Ve Zhořelci to platí dvojnásob, moderní autobus (například moderní polské Solarisy už stojí za hřích, byť ještě své mouchy mají) tu opravdu nepotkáte. Spíš než veřejnou dopravu tak uvidíte muzeum pod širým nebem.

Z Německa odkoupený MAN ÜL242 patří (bohužel) k tomu lepšímu, co po Zhořelci jezdí.

Muzejnost zhořelecké dopravy podtrhují jediná kvalitnější vozidla, jež zde můžete vidět. Jde totiž o staré německé Mercedesy (převážně oblíbené spolehlivé vozy typů O405 (N / NH)) a O407) a MANy (zejména typ NL222), které západní dopravci po 10 až 15 letech provozu vyřadili a za hubičku odprodali východním sousedům. Tato obstarožní vozidla jsou paradoxně tím nejlepším, co na polské straně města jezdí. Není bez zajímavosti, že tamní dopravce se nenamáhal ani s nějakou rekonstukcí, přelakováním, či alespoň polepem vozů vlastními logy. Autobusy jezdí přesně tak, jak je Němci vyřadili, včetně starých reklam a polepů původního dopravce. Chcete-li tedy vidět, co jezdilo v Německu před patnácti až dvaceti lety, neváhejte zajet do Polska.

Malý MAN NM192 jezdící zdarma na předměstí do Kauflandu tvořil jednu ze dvou pravidelných městských linek.

Na druhou stranu hranice vede několik (dnes již plně otevřených) mostů; tyto mosty jsou bez nadsázky branou do jiného světa. Kromě až chorobně pěkně upravených veřejných prostranství, čistoty, dobrého dopravního značení a obecně viditelně vyšší životní úrovně mě hned v druhé ulici překvapila tramvaj, která se zcela neslyšně vyloupla zpoza rohu. Pravda, německá část města je větší, ale po prakticky neexistující hromadné dopravě v polské části (nepočítám-li bezplatnou linku do Kauflandu a spoj do německé části města, nejezdilo po Zhořelci zhola nic) jsem čekal maximálně nějaký ten autobus. Omyl. Tramvaj sice jezdila s intervalem 30 minut, ale při dvou linkách vedoucích většinu trasy centrem města po společných kolejích to znamenalo, že každých 15 minut jela jedna tramvaj tam i zpět. Na sobotu slušný výkon.

Mercedesy O405 jsou ceněné jako velmi spolehlivé vozy. Polský dopravce se po odkoupení vozu z Německa ani nemanáhal odstranit původní reklamní polepy. Koneckonců autobus jezdí beztak do německé části města…

Našince může potěšit, že tramvajové linky v Görlitz obsluhují výhradně dvoučlánkové kloubové tramvaje české výroby Tatra KT4. Mimochodem: Tyto tramvaje nikde v Česku neuvidíte, třebaže jich bylo vyrobeno 1 800 kusů (zhruba 2/3 produkce skončily právě v Německu). Tramvaj se romanticky klikatí městem na úzkém rozchodu (1 000 mm) a nezanedbatelná část tratě (nikoliv v centru) je jednokolejná. Trochu tak připomíná tramvaj z Liberce do Jablonce nad Nisou. Koneckonců společně s ní a s výletnickou tramvají v Bad Schandau jde o široko daleko nevídaný úzkorozchodný unikát. Ale zpět na pneumatiky…

Tramvaj Tatra KT4 se klikatí historickým centrem města Görlitz.

Dvě tramvajové tratě doplňuje v Görlitz sedm autobusových linek, které nejezdí o nic řídčeji. Díky tomu je město perfektně dopravně obslouženo, takže i v sobotu bylo v centru dost živo, ale zároveň člověk prakticky nepotkal žádná auta. Vozový park autobusové MHD v Görlitz není nijak zajímavý, prakticky zde narazíte jen na Mercedesy Benz O530 Citaro, případně jejich kloubovou variantu (Citaro G). Za vypíchnutí stojí fakt, že autobusové linky jsou označovány písmeny, zatímco tramvajové čísly. To je způsob značení, jež u nás prakticky nepotkáte.

V Görlitz funguje MHD precizně: Mercedes-Benz O530 Citaro na lince B míjí tramvaj Tatra KT4 na lince 3.

Pro kolegy fotografy bych dodal ještě jeden zážitek: Během focení v polské části města, ač jsem si dával velký pozor a postával výhradně na veřejně přístupných chodnících, na mě řidiči koukali dosti nevraživě. Jeden se za mnou dokonce otáčel tak usilovně, až jsem pojal podezření, že z autobusu vypadne. Když jsem se pak ochomýtl kolem autobusového nádraží, zrovna tento řidič, posílen o pokladní, na mě vyběhl a začil mi horečně vysvětlovat, jako co si to dovoluji, že fotím. Nechal jsem dotyčného (no, spíš tu paní) chvíli žvanit, načež jsem na repliku „fotiť niemožno“, odpověděl, že mi to jde vcelku dobře. Pochopili, že s cizincem, který nerozumí (resp. nechce rozumět), bude těžká domluva, počastovali mě pár xenofobními urážkami a přestali otravovat, i když pohledy měli stále dosti vražedné. Naštěstí to bylo již v době, kdy jsem měl všechny (čtyři) autobusy vyfocené, a tak (třebaže jsem byl vybaven novinářským průkazem a s vědomím, že jsem určitě nebyl nikdy, kde jsem být neměl), jsem podle hesla „moudřejší ustoupí“ se vypakoval přes hranice do Německa. V ostrém kontrastu s tímto zážitkem pak byla skutečnost, že německým řidičům jsem byl buď zcela volný, respektive na mě mnozí naopak mávali. Jeden tramvaják dokonce zazvonil…