Za mostem je ráj





V oblasti česko-německo-polského trojmezí funguje poměrně dobře
spolupráce měst a obcí všech tří států v rámci takzvaného Euroregionu
Nisa (oblast totiž spadá do povodí řeky Nisy; v německu Lužické
Nisy — Lausitzer Neisse). Je paradoxem, možná až historickou ironií, že
tato spolupráce probíhá pod heslem „Nisa — řeka, která nás
spojuje“, přičemž právě řeka Nisa je naopak dokonalým rozdělovníkem
území. Po druhé světové válce byly totiž původní tradiční německé
oblasti (tzv. Prusko) odtrženy a přiřknuty Polsku, přičemž hranicí byla
stanovena právě řeka Nisa (dále na sever pak řeka Odra). To mělo za
následek mimo jiné rozpůlení několika obcí. Největší obětí tohoto
dělení se stalo město Görlitz. Historické centrum na
západním břehu Nisy zůstalo německým (dnes jde o město s cca 57 000
obyvatel), zatímco z východního předměstí vznikl polský
Zgorzelec (česky Zhořelec, cca 33 000 obyvatel).
Klasická polská popelnice — Autosan
H9–21.
Tuto malou historicko-zeměpisnou exkurzi samozřejmě nepořádám jen tak
zbůhdarma, ale protože Görlitz-Zgorelec je dalším místem, kam se
vypravíme po stopách hromadné dopravy. A začneme v polské části.
Vybavujete-li si při slově Polsko věci jako „špína“, „dezolátní
stav“ a „nízká kvalita“, pak vás zhořelecká doprava v tomto dosti
xenofobním názoru dokonale utvrdí. Už příjezd do města je dobrodružná
záležitost: Nezvolíte-li rozumnější cestu přes Německo, připravte se na
silnici úrovně polňačky v Horní Dolní — více záplat než silnice,
nezpevněná krajnice, značení neexistuje a výmolů, prohlubní, vyjetých
kolejí i výstupků tolik, že ke značce „Pozor, nerovnost“ by člověk
musel přidat dodatkovou tabuli s počtem kilometrů odpovídajícím délce
silnice. Jinými slovy je tato silnice jedna velká díra. Přitom našinec
určitě není zhýčkaný kdovíjak kvalitními komunikacemi…
Mizerná údržba už z principu ne moc
povedeným vozům Jelcz na úrovni nikterak nepřidá…
Dřívější polská autobusová produkce nepatřila zrovna ke světové
špičce. Možná tomu napomohl trochu i nevalný stav silnic, neboť bylo
potřeba vyrábět spíše traktory pro více lidí, než autobusy v pravém
slova smyslu, ale dosud hojně využívané staré vozy značek Jelcz
a Autosan
(zejména) nebyly dobré už v době, kdy je vyrobili. Tím spíš nejsou
dobré dnes, po (minimálně) dvaceti letech provozu. Pokud ve svém okolí
znáte nějakou notně použitou Karosu sedmistovkové řady, která už je
dobrá tak maximálně do šrotu, máte jasnou představu o tom, jak vypadá
majorita polského vozového parku. Ve Zhořelci to platí dvojnásob, moderní
autobus (například moderní polské Solarisy
už stojí za hřích, byť ještě své mouchy mají) tu opravdu nepotkáte.
Spíš než veřejnou dopravu tak uvidíte muzeum pod širým nebem.
Z Německa odkoupený MAN ÜL242 patří
(bohužel) k tomu lepšímu, co po Zhořelci jezdí.
Muzejnost zhořelecké dopravy podtrhují jediná kvalitnější vozidla,
jež zde můžete vidět. Jde totiž o staré německé Mercedesy (převážně
oblíbené spolehlivé vozy typů O405
(N
/ NH))
a O407)
a MANy (zejména typ NL222),
které západní dopravci po 10 až 15 letech provozu vyřadili a za hubičku
odprodali východním sousedům. Tato obstarožní vozidla jsou paradoxně tím
nejlepším, co na polské straně města jezdí. Není bez zajímavosti, že
tamní dopravce se nenamáhal ani s nějakou rekonstukcí, přelakováním, či
alespoň polepem vozů vlastními logy. Autobusy jezdí přesně tak, jak je
Němci vyřadili, včetně starých reklam a polepů původního dopravce.
Chcete-li tedy vidět, co jezdilo v Německu před patnácti až dvaceti lety,
neváhejte zajet do Polska.
Malý MAN NM192 jezdící zdarma na
předměstí do Kauflandu tvořil jednu ze dvou pravidelných
městských linek.
Na druhou stranu hranice vede několik (dnes již plně otevřených) mostů;
tyto mosty jsou bez nadsázky branou do jiného světa. Kromě až chorobně
pěkně upravených veřejných prostranství, čistoty, dobrého dopravního
značení a obecně viditelně vyšší životní úrovně mě hned v druhé
ulici překvapila tramvaj, která se zcela neslyšně vyloupla zpoza rohu.
Pravda, německá část města je větší, ale po prakticky neexistující
hromadné dopravě v polské části (nepočítám-li bezplatnou linku do
Kauflandu a spoj do německé části města, nejezdilo po Zhořelci zhola nic)
jsem čekal maximálně nějaký ten autobus. Omyl. Tramvaj sice jezdila
s intervalem 30 minut, ale při dvou linkách vedoucích většinu trasy
centrem města po společných kolejích to znamenalo, že každých 15 minut
jela jedna tramvaj tam i zpět. Na sobotu slušný výkon.
Mercedesy O405 jsou ceněné jako velmi
spolehlivé vozy. Polský dopravce se po odkoupení vozu z Německa ani
nemanáhal odstranit původní reklamní polepy. Koneckonců autobus jezdí
beztak do německé části města…
Našince může potěšit, že tramvajové linky v Görlitz obsluhují
výhradně dvoučlánkové kloubové tramvaje české výroby Tatra KT4.
Mimochodem: Tyto tramvaje nikde v Česku neuvidíte, třebaže jich bylo
vyrobeno 1 800 kusů (zhruba 2/3 produkce skončily právě v Německu).
Tramvaj se romanticky klikatí městem na úzkém rozchodu (1 000 mm) a
nezanedbatelná část tratě (nikoliv v centru) je jednokolejná. Trochu tak
připomíná tramvaj z Liberce do Jablonce nad Nisou. Koneckonců společně
s ní a s výletnickou tramvají v Bad Schandau jde o široko daleko
nevídaný úzkorozchodný unikát. Ale zpět na pneumatiky…
Tramvaj Tatra KT4 se klikatí historickým
centrem města Görlitz.
Dvě tramvajové tratě doplňuje v Görlitz sedm autobusových linek,
které nejezdí o nic řídčeji. Díky tomu je město perfektně dopravně
obslouženo, takže i v sobotu bylo v centru dost živo, ale zároveň
člověk prakticky nepotkal žádná auta. Vozový park autobusové MHD
v Görlitz není nijak zajímavý, prakticky zde narazíte jen na Mercedesy
Benz O530 Citaro, případně jejich kloubovou variantu (Citaro
G). Za vypíchnutí stojí fakt, že autobusové linky jsou označovány
písmeny, zatímco tramvajové čísly. To je způsob značení, jež u nás
prakticky nepotkáte.
V Görlitz funguje MHD precizně:
Mercedes-Benz O530 Citaro na lince B míjí tramvaj Tatra KT4 na lince 3.
Pro kolegy fotografy bych dodal ještě jeden zážitek: Během focení v polské části města, ač jsem si dával velký pozor a postával výhradně na veřejně přístupných chodnících, na mě řidiči koukali dosti nevraživě. Jeden se za mnou dokonce otáčel tak usilovně, až jsem pojal podezření, že z autobusu vypadne. Když jsem se pak ochomýtl kolem autobusového nádraží, zrovna tento řidič, posílen o pokladní, na mě vyběhl a začil mi horečně vysvětlovat, jako co si to dovoluji, že fotím. Nechal jsem dotyčného (no, spíš tu paní) chvíli žvanit, načež jsem na repliku „fotiť niemožno“, odpověděl, že mi to jde vcelku dobře. Pochopili, že s cizincem, který nerozumí (resp. nechce rozumět), bude těžká domluva, počastovali mě pár xenofobními urážkami a přestali otravovat, i když pohledy měli stále dosti vražedné. Naštěstí to bylo již v době, kdy jsem měl všechny (čtyři) autobusy vyfocené, a tak (třebaže jsem byl vybaven novinářským průkazem a s vědomím, že jsem určitě nebyl nikdy, kde jsem být neměl), jsem podle hesla „moudřejší ustoupí“ se vypakoval přes hranice do Německa. V ostrém kontrastu s tímto zážitkem pak byla skutečnost, že německým řidičům jsem byl buď zcela volný, respektive na mě mnozí naopak mávali. Jeden tramvaják dokonce zazvonil…
Komentáře
Polsko už bylo v tomto ohledu v plánu dávno (a stále je, tohle mě neuspokojilo), stejně jako Maďarsko — to jsou nefalšované skanzeny veřejné dopravy. Bohužel není moc čas…
Vidím, že Tě výlet za hranice motivoval nejen koupelnově (:-)